Den 22: Ollaytatambo - Aguas Calientes

V ubytování se ptáme, jak se dá dostat k Hidroeléctrice - prý to z Ollaytatamba jezdí přímo až tam. Super!

Celé dopoledne si procházíme ruiny v Ollaytatambo. Jsou hezké a velké. Prodávají tu opět hromadu suvenýrů, mezi nimiž jsou ale i kamenné penisy a čepičky ve tvaru hlav alpak!

Po poledni se začínáme vyptávat, jak se dostaneme k Hidroeléctrice. Taxikář nám dává taxu 400 SOL za cestu až k Hidroelétrice a oznamuje nám, že stejně nemáme jinou šanci, protože autobusy tam jezdí jenom v 8 a v 10.

Dobrý obchodní trik, říkáme si, a jdeme se zeptat do informací. Akorát že tam se dozvídáme úplně to samé.

Ups! Tak to se nám nepovedlo.

Prý jezdí autobusy do Santa Marii, odkud už si můžeme vzít taxi. Neví ale, v kolik jezdí, to prý ví zase někdo jiný v krámku. Děláme další blbé rozhodnutí a jdeme na křižovatku, odkud autobusy jezdí, co kdyby nějaký zrovna jel, když bychom se vybavovali s někým dalším?

Po nějaké době, kdy čekáme na křižovatce, se objevuje Policia turistico. Tak ti to přece musí vědět - ptáme se jich, kdy autobus jezdí. Prý jezdí jenom v 8 a v 10.

OK, ups... za celou dobu tudy neprojelo jediné auto... jak se doprčic do 6:00 dalšího dne dostaneme na Machu Picchu, to fakt budeme platit 400 SOL za taxi??

Po nějaké době konečně projíždí dodávečka naložená zeleninou. Ptáme se jich, jestli nás vezmou. Po váhání a dohadování se v autě španělsky nám nakonec říkají, že jo a začnou přerovnávat celý náklad. Trvá jim to sto let a nechápeme, proč to dělají, ale OK.

Když konečně dostaneme krosny na korbu a upevníme je, přijíždí autobus!! No co, když kvůli nám tak dlouho rovnali tu zeleninu na korbě, tak si ty krosny nevezmeme zase zpátky, to už je jedno, s kým jedeme.

Jak šeredně jsme se opět spletli jsme se dozvěděli vzápětí. Dodávečka je tak přetížená, že po rovině jede 20 km/h, do kopce dokonce pouze 15 km/h... a to nás čeká 1 600 m nahoru do sedla.

Cesta trvá věčnost a mentální silou autu pomáháme alespoň k nějakému pohybu. Počítáme čas dojezdu a začínáme být lehce vyplašení. Tak snad alespoň z kopce pojede rychleji... Omyl... Po cestě z kopce se řidič bojí o náklad a jede pořád nanejvýš svých 20 km/h.

Najednou nám začnou vysvětlovat, že je kus před námi policejní hlídka, a že jejich auto je registrované pouze pro převoz zeleniny a ne lidí, že si musíme vystoupit, oni to projedou, a o kus dál nás zase naloží. Koukáme na ně jak z jara, ale co se dá dělat. Ujistíme se, že všechno potřebné (peníze a doklady) máme u sebe a jdeme pěšmo kolem kontroly. Když zmizíme z dohledu, čekáme na dodávečku. A fakt nám zastavuje a bere nás zpět. Uff. Policie se prý ptala na krosny na korbě, ale prý to ukecali, takže v pohodě.

No fakt nenápadný, tři turisti, kteří jdou pěšky na místě, kde nikdy žádný turista nebyl, a dodávka, která má náhodou na korbě tři krosny.

Aby toho nebylo málo, o kus dál ještě zastavují, aby vyložili náklad. Pomáháme jim, aby to měli rychleji. Alespoň tu zůstávají dvě prdelaté ženské, protože doteď jsme se v dodávce s pěti místy tlačili v sedmi. Za brutálních 6 hodin jsme konečně v Santa Marie (autobus to jezdí asi dvě nebo tři hodiny a dva nás dokonce po cestě předjeli, takže ani nejezdí tak málo).

Spíše ze slušnosti se ptáme, kolik za cestu chtějí. Prý 15 SOL za osobu - stejně jako stojí autobus. To už naše trpělivost přetekla a hádáme se s hlavní iniciátorkou konfliktu, že za ten luxus a rychlost jí fakt nedáme stejně jako za autobus. Dáváme jí do ruky 15 SOL za všechny s tím, že to jí musí stačit. Paní se ale nazlobila, drží přítele za batoh a vyvolává takovou hádku, že se jdou podívat místní taxikáři, co se to tu děje. Jeden z nich nám alespoň překládá, co paní chce. Nakonec jí dáváme dalších 5 SOL a jdeme.

Už je šero a opravdu se těšíme na cestu po tmě po kolejích do Aguas Calientees. Za 15 SOL/os bereme taxík k Hidroeléctrice. Tam dorážíme už za slušné tmy. Celý den jsme nic moc nejedli (v dodávce jsme byli tak namačkaní, že to nešlo), tak dáváme rychlou svačinu toho, co nám zbylo (ani jsme nečekali, že se do města dostaneme až za tmy).

U Hidro se k nám připojuje pes. Jsme rádi, že se mu líbíme, protože na hlídače, který nám ukazuje cestu, vyjíždí dost nepěkně. Těch 10 km nám trvá i s mírným ztracením a přestávkami přes dvě hodiny a to docela valíme. Po těch kolejích a po tmě to nějak neubíhá.

Alespoň jsme se ale dozvěděli, že při svitu čelovkou mají pavoučci zeleně svítící očíčka a můry růžové!

Plán koupit ještě dnes lístky na autobus nevychází. Na ubytování docházíme až v 22:00. V těchto výškách je všude hrozné dusno, takže jsme skrz naskrz mokří od potu, dáváme rychlou sprchu a jdeme spát - další den vstáváme ve 4:00.

Den 23: Machu Picchu a návrat do Cusca

Ráno (na 4:30) jde jeden z nás do fronty na lístky na autobus, zbylí dva jdou o půl hodiny později do fronty na autobus (první odjíždí v 5:30). Zatímco na lístky jsme ve frontě druzí, na autobus už docela fronta je. Hned ráno ale odjíždí více autobusů najednou - my se nakonec vlezli do třetího.

Co je dobré vědět:

• Oficiálně se v areálu nesmí jíst, ale nikdo nám neprohledával batohy, jestli tam jídlo neneseme. Hlídači akorát pokřikovali na lidi, kterých si všimli, že jedli. Dá se ale rychle něco sníst někde, kde na vás nikdo nevidí.
• Vstup se dost omezil, oficiálně má člověk na prohlídku 4 hodiny. My odcházeli asi po 3,5 hodinách. Nikdo ale nekontroloval, jestli jsme odešli včas nebo ne.
• Oficiálně se tam nesmí s velkými zrcadlovkami. Opět, nikdo to nekontroloval na vstupu. Nevím, co by dělali, kdyby někoho s velkou zrcadlovkou viděli. Běžná zrcadlovka ale byla OK.
• Je to k neuvěření, ale záchody jsou fakt jenom před vstupem (a ještě placené)! Takže o moc déle, než 4 hodiny stejně nevydržíte.
• Hned ráno jsou ruiny v mraku, ale ten tomu dává mystický nádech. Později už se mraky zvedají a není to ono.
• Ruinami se většinou prochází jednosměrkami. Když něco vynecháte, už vás nenechají se tam vrátit!
• Vstup je nově omezen i tím, že se v žádném časovém bloku nedostanete na všechny nejznámější ruiny. V každém bloku je alespoň jedna zavřená.
• Na Machu začíná svítit kolem 7:30 (v červnu).
• Jestli tam potkáte návštěvu prezidenta, jako my, zavřou vám nějakou vyhlídku.
• Cesta pěšmo nahoru je celou dobu po schodech, dost nahoru, a je tam dusno, a i na první časový blok to chodí celkem dost lidí.
• Je tam fakt hooodně lidí. Místo je zajímavé spíše umístěním, než čímkoli jiným. To místo je hrozně schované. Ta mystika se celkem dost ztrácí v tom přívalu lidí. Tvrdila jsem to před výletem, že bych se bez toho obešla (byla jsem přehlasována) a tvrdím to stále.

Cesta po kolejích zpět už je v pohodě, najednou potkáváme spoustu lidí naším směrem, i opačným. Se zaujetím si prohlížíme okolí - divné kytky a papoušky. A jsme rádi, že už nevidíme na každém kroku pavouka se zelenýma očíčkama. Kousek před Hidroeléctricou je restaurace, kde jde za 45 SOL koupit lístek na 15:00 přímo do Cusca.

Na parkovišti, kde jsme minulý večer byli sami, je nakonec hrozně moc lidí, autobusů, a stánků se suvenýry. Do Cusca jede hned několik minibusů a jména vyvolává nějaká paní organizátorka. Do Cusca přijíždíme v 21:00.

Den 25: Cusco > Lima

Máme koupenou letenku do Limy na 18:00, a tak máme skoro celý den v Cuscu. Procházíme si úžasný trh San Pedro, dokupujeme suvenýry a taxikem frčíme na letiště.

Přes odstrašující články na internetu o peruánských leteckých společnostech, byl let v pohodě. Byl na čas a nikdo nechtěl žádné příplatky za to, že nejsme místní.

Ubytování máme 5 minut pěšky od letiště. Z ubytování přišel email, že pro nás klidně pošlou auto, ale že je to bezpečné i pěšky, tak zkoušíme štěstí. Čtvrť sice vypadá pochybně, ale nikdo si nás nevšímá. Ačkoli je všechno v ulici za dvěma mřížema. Náš pokoj nemá normální okno, pouze okýnko do chodby a venku je celkem hluk.

Den 26: Lima > návrat do sladkého domova

V Limě procházíme pouze Miraflores - hlavně maják a spíše se tak touláme. Jediný důvod, proč tu jsme, je ten, že jsme nechtěli plánovat přílet do Limy na knop, kdyby se náhodou něco stalo. Dokupujeme alespoň Inka colu domů na ochutnání.

Cestu zpět do Čech už nemusím popisovat - předlouhý let do Paříže, z Paříže do Berlína a z Berlína autobusem do Čech. Lístky na autobus kupujeme až v Paříži, když víme, že nebude žádné zpoždění, a chytneme i tak celkem rozumný čas odjezdu.

Toť vše. Bylo to dlouhé, bylo to krásné.