Rok 2021 se opět píše ve znamení COVIDu. Už je to otravné, ale člověk nenadělá nic. Ale proč to píšu....
My se letos totiž chtěli vydat do Skotska, ale po všech opruzech, které člověk musel podstoupit (kupovat si předem nelevný testovací balíček, nechat si ho posílat na konkrétní adresu v Británii a po šesti dnech se tam někde testovat a čekat na výsledek), aby tam vůbec mohl jet, jsme se nakonec rozhodli, že nám to za to asi nestojí. Otázka byla, kam jinam a jelikož kamarádi byli na Korsice už několikrát, a vždy spokojení, jeli jsme to na pomezí srpna a září prubnout taky.

Obecné info

• Ačkoli je to moc netěší, Korsika patří pod správu Francie a také mají s Francií dlouhou historii. Mluví se tu tedy převážně francouzsky a anglicky si pokecáte s málokým.
• Na Korsice je opravdu nepřeberné množství možných aktivit - trekování, výletování, lezení, koupání v moři, cyklistika nebo canyoning. Stačí si vybrat a libovolně kombinovat.
• Ačkoli je to ostrov, je tu (směrem do hor) celkem hodně zeleně a není žádný problém ani s vodou. Velmi často se dá narazit na pítko nebo jiný zdroj pitné vody.
• Na Korsice je obecně zakázané spaní na divoko. Na frekventovanějších místech mají všude cedulky se zákazy a prý se to tu i hodně řeší. Díky tomu je tu uvelké množství kempů. To samé platí i pro hory, kde jsou na hlavních trasách chaty nebo stanová městečka. Nám se ale i přesto povedlo celou dobu spát buď v autě nebo u auta, někdy dokonce i ve stanu (ale chce se to fakt dobře schovat 😁).
• Jsou tu pěkně otravní a agresivní komáři!
• Málokdy jsme narazili na pláži na sprchu na opláchnutí.

Jak jsme se tam dostali

Na Korsiku se dá dostat několika různými trajekty. My jeli z Livorna, což má jednu (respektive dvě) nespornou výhodu - cesta tam vede přes Benátky a Pisu. Kdo tam ještě nebyl, je to jasná zastávka po cestě. Pokud byste chtěli jít GR20, pak jsem se doslechla, že se dá přiletět letadlem a dopravit se někam vlakem. S tím ale nemám osobní zkušenost. Stejně tak jsem slyšela, že se zde dá celkem dobře stopovat, ale opět - nemám osobní zkušenost.

Naše top destinace

Col de Bavella

Už pouze cesta do sedla Col de Bavella stojí za to. Za procházku určitě stojí řeka Ruisseau de Purcaraccia, podél které se dá jít celkem dlouho (dokonce se dá jít dlouho přímo řekou) až ke kaskádám, kde končí canyoningové výpravy. Vytváří se tu krásná jezírka, která měla v srpnu příjemnou teplotu na vykoupání.

Přímo ze sedla se pak dá jít několik výletů. Parkování je tady spíš trochu pro jeepy, než pro obyčejné osobáky (jako ostatně často na Korsice), takže včasný příjezd to jistí. My si zvolili trasu přes Croix de Leccia, Bocca di u Truvone a Aiguilles de Bavella, kolečko jsme zakončili po GR20.

Po cestě je voda pouze na části GR20 (říčka), ale přímo ve vesnici Village de Bavella je pítko. Trasa má dohromady 11 km, takže nejde o žádný celodenní výlet. Kombinace s tůňkami (viz výše) je tudíž značka ideál 😉.

Piscia di Gallo

Krátká procházka, která má pouze 2.5 km tam a stejnou cestou se jde zpět. Cesta je ale příjemná a po cestě je i možnost koupání v jezírku. Vychází se z parkoviště blízko restaurace La Cascade, kde je možné se občerstvit před nebo po výletu, třeba francouzskou palačinkou.

U restaurace je placené parkoviště, nicméně podél silnice se dá parkovat zadarmo. Míst ale není tolik, a jelikož jde o nenáročný výlet, lidí je více a vyplatí se tedy trošičku si přivstat.

Palombaggia

Cestování po Korsice se samozřejmě neobejde bez návštěvy krásných fotogenických pláží s azurovou vodou. A co si budeme povídat, po treku koupel vždycky bodne 😁. Palombaggia u nás asi zabodovala nejvíc.

U pláže je několik placených parkovišť (cca 10 eur) a parkování zadarmo je tu trochu obtížné. Na pláž se dá rozumně dostat jenom z městečka Palombaggia, které je malé a většina ulic je moc úzkých na to, aby se zde pohodlně zaparkovalo. Nicméně pár míst se tam najít dá a to se nám taky povedlo.

Samotná pláž je opravdu krásná, celkem rozlehlá a má několik míst, kde se dá krásně zašít. Na to, že je to jedna z nejvyhlášenějších pláží na Korsice, tu nebylo ani tak přelidněno, jak jsme čekali (což byl možná částečně důsledek covidu). Voda průhledná a teplá jako kafíčko.

Navštívili jsme na doporučení i pláž Santa Giulia, ale ta nás zdaleka nenadchla tolik, jako Palombaggia.

Bonifacio

Po koupačce v Palombaggia jsme byli připraveni vyrazit i do města! Bonifacio je přístavní město plné hradeb a útesů, které má určitě něco do sebe. My jsme z něj ale byli trochu rozpačití a ačkoli jsme rádi, že jsme Bonifacio navštívili, nejsem si úplně jistá, že naplňuje ty superlativy, kterými ho všichni věnčí.

Úplné centrum je pěkné. Všude jsou úzké uličky a má to pěknou atmosféru. Člověk se tu může občerstvit, ať už sendviči, místní kaštanovou zmrzlinou, nebo francouzskými palačinkami. Samozřejmě nechybí ani spousta krámků se suvenýry. Na druhou stranu jsou okraje města docela pobořené, špinavé, počůrané nebo pokaděné a plné odpadků.

Vlastně se tu odráží to, co jsme viděli všude na Korsice - není to tu nejlevnější, chtějí tu platit za každou 'blbost', ale není tu nikde moc vidět, že by se tu ty peníze jakkoli investovaly.

Pozzi

Pozzi jsou takové malebné louky s propadlinami zaplněnými vodou. Bývají na nich koně nebo krávy a vždy je to zážitek. Po ostrově je jich více, my ale vyrazili na tu pod Punta Scaldasole poblíž městečka Bastelica. Vychází se z parkoviště ve Val d'Ese (což je takové místní mikro lyžařské středisko).

Z nějakého důvodu většina lidí chodila tam i zpět levou cestou, pod lanovkou a po hřebeni. Vřele ale doporučuji jít jednu cestu, která vede na začátku podél říčky L'Ese a ke konci míjí Bivouac des Pozzi. Po téhle cestě jsme totiž narazili na to, co jsme tu vůbec nečekali - na řídký lesík, loučky s potůčky, s neuvěřitelnou atmosférou, která nejde přenést slovy. Takto je trasa dlouhá 12.5 km.

Pont de Zippitoli

Pokud vám zbyde čas po návštěvě Pozzi, určitě se zastavte u tohoto historického mostu. Je to téměř u silnice, přesto je to schované a přitom naprosto kouzelné.

Capo Rosso

Díky neklidné historii Korsiky je všude po ostrově spousta věží. Jedna taková je i na mysu Capo Rosso a nese název Torra di Turghju (neboli Janovská věž). Vede k ní 3 km dlouhá cesta, která je ze začátku z kopce, ale nebojte se nic, ke konci si to zase všechno vyjdete nahoru. V Korisckém počasí je to celkem výkon, neboť tu na vás celou dobu praží sluníčko. Všichni jsou na tom ale stejně, nahoře sundavají propocená trička a suší je ve větru.

Jde o takový dopolední výlet, po kterém určitě oceníte koupel v moři (například u nedaleké Plage d'Arone, kde měli dokonce i sprchy!) nebo v některém z jezírek.

Calanques de Piana

Nedaleko města Piana se nacházejí velmi známé a hojně navštěvované Calanques de Piana - špičaté a červeně zabarvené skalní útvary. Největším hitem je tu potom díra ve skále, která má ze správného úhlu tvar srdce.

Útvary jsou to určitě pěkné a zajímavé, ale turismus je tu trochu nezvládnutý. Útvary je možné vidět v podstatě jenom ze silnice vedoucí z Piana do Porta, ale nejsou zde žádná parkovišťátka, kde je možné zastavit. Stojí se tu tudíž pouze podél silnice, tam kde to jde, a míst není moc. Houfy turistů si pak vykračují klidně středem silnice, jako by se nechumelilo...

Lac de Capitello

K tomuto jezeru většina lidí chodí na otočku - dojdou sem, dají si sváču a jdou zase zpátky. My jsme se rozhodli pro dvoudenní výlet.

Auto jsme nechali na silnici D623 u cesty vedoucí k Monte Rotondo. To byl trochu zážitek, protože pohodlné místo na auto je tu asi jenom jedno, zbytek je celkem dost na kraji u srázu. Nakonec se nám to ale povedlo a začali jsme stopovat, abychom se dostali na parkoviště výše, odkud se vychází k Lac de Capitello. Netrvalo to moc dlouho a zastavil nám francouzský pár v kabrioletu.

Začátek trasy je hodně chozený i ke konci sezóny. Téměř všichni ale svou cestu u jezera skončí a nepokračují. My se od jezera vydali dále do sedla Bréche de Capitello, kde jsme se navázali na GR20. Poté jsme šli až na chatu Refuge de Petra Piana.

V refugích na GR20 je všude podobný systém. Pokud byste chtěli jít GR20, je vcelku více možností, jak to jít.

• Jenom se spacákem, bez jídla. Na refugích pak lze spát v chatičce, dá se zde domluvit teplá večeře i snídaně. Svačina na den se zde dá také nakoupit. Všechno je ale lepší domluvit si předem, abyste měli jistotu.
• Se spacákem a karimatkou. V okolí refugí mají postavené stany, ve kterých můžete spát. Občas tam bývají matrace, ale asi na to nelze spoléhat vždy.
• S vlastním stanem. To se ale popravdě moc nevyplatí.

U refugí bývá posezení, velké plynové bomby a vařiče, záchody a sprchy. Vše v různé kvalitě podle konkrétního refuge. V Refuge de Petra Piana byly záchody v takovém stavu, že byste radši šli ven (musíte si ale celkem popojít, protože to samozřejmě neradi vidí), sprchy jakbysmet, ale voda byla teplá. My měli i svůj vařič a byli jsme rádi, že nemusíme stát ve frontě na vaření 🙂.

Celkem nemalý počet lidí, kteří sem přišli od severu, měl zažívací potíže. Dávejte si pozor, jakou vodu kde pijete!

Ceny refugí jsou dle mého vkusu docela přepálené. Zaplatili jsme 24 eur jenom za to, že jsme spali pod širákem na vlastní plachtě. V ceně je možnost vaření, záchodu a sprchy. Pokud byste chtěli využít jejich stan, zaplatíte o 5 eur na osobu víc. Na internetu jsme našli cenu cca 10 eur, takže nás ta cena celkem překvapila. Inflace je zjevně všude 🙂.

Další den jsme se od všech odtrhli a šli na Monte Rotondo. Cesta nahoru byla v pohodě, trochu záživná byla cesta dolů. Není vždy úplně zjevná a kamenní mužíčci v kamenném srázu nejsou vždy dobře viditelní. Okolí Lac de l'Oriente za tu námahu určitě stojí - jezírka, říčky a krávy mezi horami, úplná idylka. Celkově má cesta asi 17.5 km, vystoupáte si 1 672 m a sklesáte 1 979 m (většinu z toho při návratu od Lac de l'Oriente, což je trochu otrava).

Pár řádků na závěr

Toť z mých tipů vše! Ačkoli jsme ohledně Korsiky neměli moc velká očekávání, celkem jsme si to tam užili. Naší nejoblíbenější destinací se asi nestane, ale určitě má něco do sebe a stojí za návštěvu.

Seznam s cenami tentokrát vytvářet nebudu, jelikož jsme kromě trajektu vlastně nic moc neplatili. Téměř celou dobu jsme spali v autě, zásoby jídla jsme měli převážně z domu, i když jsme se občas samozřejmě potěšili místní kuchyní (hlavně quichem, pizzou a zmrzlinou).