Do Pyrenejí v září

Jelikož jsme se báli, že přes léto bude v Pyrenejích hrozné vedro a hromady turistů, rozhodli jsme se pro pozdější termín - konec září 2016. To se nakonec ukázalo jako velmi dobrý nápad :-) Teploty byly příjemné na chození, za celou dobu nám skoro nepršelo a problém nebyl ani s vodou, jak nás někteří strašili. V noci už sice sem tam mrzlo, ale když jsem to přežila já, tak to dozajista zvládne každý zimomřivec s kulichem. Nejlepší byl ale ten bonus absence turistů. Těch jsme totiž za celý výlet potkali neskutečně málo, a to ještě většinou na nějakých větších cestách, případně kolem otevřených chat.

Centaurem po Španělsku

Tradičně jsme letěli z Berlína Ryanairem za necelé 4 tis. s batohy. Naše auto jsme nechávali u společnosti Aiportparking Berlin, ale tentokrát jsme se dozvěděli, že to jde v Berlíně i zadarmo blízko letiště - tip pro příště :-) Jelikož jsme měli přiletět do Barcelony, ale cílovou destinací byla Pradera de Ordesa, jako nejlepší (nejpohodlnější) způsob, jak se tam dostat, bylo půjčit si auto. To jsme si půjčili u společnosti Centauro asi za 69 euro dohromady. S tímto prdítkem jsme tedy vyrazili nejdříve směr Aínsa. Po předchozí zkušenosti s benzínovým vařičem jsme tentokrát usoudili, že bereme pouze vařič plynový a po cestě koupíme plynové bomby. V Aínse je Intersport i pár obchůdků pro dokoupení posledních zásob před trekem. Pak už valíme směr Ordesa.

Ordesa y Monte Perdido

Faja de Pelay

Jak už jsem psala, náš trek začíná na parkovišti Pradera de Ordesa. Pro ty, kteří preferují hromadnou dopravu je zde i autobusová zastávka. Co vím, tak sem ale autobusy jezdí snad jen v sezoně. Parkování jsme měli zdarma, ale nevím, zda je to tak i přes léto.

V Ordese je povolené volné stanování nad 2,2 tis. mnm, což nám přišlo, že je skoro všude v parku ☺️

Pravidlo je akorát to, že se stan staví po setmění a za rozbřesku se balí. To pro nás v září nebyl až takový problém díky dlouhým nocím. Takhle před zimou je ale už spousta chat zavřených a mají otevřené winterraumy, takže když si člověk pořádně zjistí, kde mají co jak otevřeno, dá se určitě něco prochodit i bez stanu.

Ten samý den jsme to stihli už pouze k Refugio y mirador de Calcilarruego na trase Faja de Pelay. Refugio jsme sice nepoužili, ale nedaleko jsme objevili krásný plácek se suprovým výhledem do kaňonu pod námi.

Hodně turistů v létě přijíždí na parkoviště a volí trasu pouze k vodopádu Cascada Cola de Caballo a zpět, takže cesta "vrchem" je takové opatření proti plným autobusům Číňánků. I když v září to už asi nehrozí ☺️

Monte Perdido

Další den se vydáváme směrem k chatě Góriz pod Monte Perdidem. Cesta k ní nám trvala i s přestávkami asi šest hodin. Na chatě doplňujeme vodu a zjišťujeme od místňáků pár informací - zda nás nahoře nečeká sníh, jak dlouho to tam ještě trvá a zda tam jde stanovat. Rozmýšlíme se, jestli to nahoru ještě stíháme. Cesta sem byla celkem do kopce, tak z dalšího výšlapu nejsme moc nadšeni, ale nakonec se hecneme a jdeme. Za čtyři hodinky jsme u jezera Lago Helado, kde stavíme stan.

Tam nahoře není už úplně nejtepleji a v noci nám dokonce trochu namrzá stan. Hned po večeři zalézáme do tepla spacáčků. Voda z jezera se nám zdála celkem čistá, ale po bližším prozkoumání jsme našli nějaké breberky, takže jsme ji radši používali pouze na vaření - přeci jen je tam pouze stojatá voda rozpuštěná ze sněhu.

Další den hned ráno míříme na vrchol. Batohy schováváme za kameny a nahoru jdeme nalehko. Zde potkáváme asi nejvíc turistů za celou dobu, ale žádná Sněžka se nekoná ☺️ Teplota je zřejmě pořád dost nízká, jelikož i při cestě do kopce mi není vedro a to mám na sobě asi čtyři vrstvy oblečení včetně rukavic a čepice.

Půlku cesty na vrchol tvoří celkem hnusná suť a já poprvé opravdu oceňuji turistické hůlky, které jsem si půjčila před dovolenou. Před koncem kopce se v té suti nějak ztrácím a lezu do divné oblasti se zamrzlým sněhem, ze které se nějak nemůžu dostat.

Po nějaké té chvíli a nadávání se ale konečně dostávám přes tento úsek a čeká mě už jenom poslední zasněžený kousek, který už je ale v pohodě. Většina zasněžených částí jde naštěstí obejít.

Brecha de Rolando

Chvíli se nahoře kocháme krásnými výhledy, ale zima nás brzy vyžene zase dolu. Odvážnější povahy se rychle sunou po suti z kopce, já si dávám pozor na to, kam šlapu, abych se fakt nesklouzla až dolů. Před polednem jsme dole a pokračujeme v cestě dál směrem k Brecha de Rolando. Na Górizu se nám snažili vyradit nějakou cestu, při které se zbytečně neklesá, ale zjišťujeme, že najít ji je občas těžší, než jsme si mysleli. Cesta je značená pouze mužíky, kteří jsou ale jenom občas, a navíc v kamenitém terénu je občas těžké identifikovat, co je mužík, a co je prostě jenom poházené kamení. Těžko říct, jestli jsme vždy šli po "správné" cestě, ale občas nám ani nepřišlo, že po nějaké jdeme. K Rolandově bráně jsme ale nakonec trefili, i když to bylo občas celkem dobrodružné ☺️

Cesta nám trvá přibližně čtyři hodiny a za další necelou hodinu už jsme dole na rozlehlých travnatých pláních s říčkami, kde se prohání hromada kamzíků. Místo jako stvořené pro přespání, a tak hledáme místečko, které není podmáčené a je bez hovínek ☺️ Říčky využíváme pouze na vaření, neboť se u nich tvoří podivná pěna, která nám přijde celkem podezřelá. Vaříme kukus s masem a zeleninou a sledujeme přitom, jak se nedaleko prohání kamzíci neskutečnou rychlostí.

Circo de Carriata

Další den je náš poslední v Ordese a vracíme se tedy k parkovišti, kde máme auto. Občas je zase těžké najít, kudy vede cesta a tak často zastavujeme a koukáme do mapy, hledáme mužíky a přemýšlíme, kde vlastně jsme. Když docházíme k Circo de Carriata, trochu se děsíme, co nás čeká.

Podle mapy to vypadá, že máme jít ke srázu a pak dolů a tak přemýšlíme, jak asi ta cesta vypadá a jestli to s krosnami dáme.

Naštěstí, když docházíme až ke srázu, tak vidíme celkem pozitivní cestu, která se dá slézt, i když pro mě občas po prdeli ☺️ Výhledy jsou tu ale naprosto parádní.

Nakupujeme zásoby na další dny a přespáváme v kempu v Torla de Ordesa, kde si po dlouhé době dáváme teplou sprchu a pereme oblečení. Další zastávkou je národní park Aigüestortes i Estany de Sant Maurici.

Aigüestortes i Estany de Sant Maurici

Po kolejích k Estany Gento

Náš trek začínáme od přehrady Embassada de Sallente. Přes léto odtud vede lanovka na kopec, nyní je ale po sezóně, takže nikde ani živáčka a my šlapeme nahoru po svých (ne že bychom se jinak vezli lanovkou :-)). U horního jezera Estany Gento je veliká chata, která je nyní zavřená. Mají tu přečerpávací elektrárnu a cesta sem vede po starých kolejích a přes tunýlky, které tu zřejmě zůstaly z doby, kdy se chata stavěla.

Do večera nám už nezbývá moc času, takže si u jezera Estany Tort hledáme nějaký plácek na spaní. Obecně je stanování v parku zakázané, nicméně celkem dobře se jde vždycky se stanem schovat, zejména takhle po sezóně. Z fotek parku jsme si říkali, jaká to bude paráda, všude krásné plácky hned u vody.

Realita však byla taková, že všude, kde byl jen trochu rovný plácek ideální pro stan, tak byla exkrementová kalamita od krav. Jednou jsme dokonce objevili i rozkládající se celou krávu.

Celý park je tvořen spoustou cestiček a pro volbu treku jsou téměř neomezené možnosti. Podle mapy to vypadá jako ráj pro turisty, všude samá voda, žádná nouze. Díky všudypřítomnému množství krav to chce ale přemýšlet, z jakého zdroje pít a z kterého raději ne. My zdejší vodu pili, ale snažili jsme se na pití nabírat spíše u větších proudů, než ze stojatých vod.

Estany del Bergús

Další den se vydáváme cestičkami k Estany del Bergús, kde nocujeme. Cesta není v podstatě vůbec značená, a tak se spoléháme na ty členy výpravy, kteří mají alespoň základní orientační smysl. I tak občas bloudíme a přemýšlíme, kde vlastně jsme. Poslední úsek před jezerem už je celkem otravný a nekonečný. Tento den byl hrozně dlouhý a už se těšíme do spacáčků.

Odtud se chceme další den napojit na velkou cestu GR 11. Zjišťujeme, že to není tak jednoduché, jak by se mohlo z mapy zdát. Docházíme na místo, odkud se můžeme dostat pouze dvěma cestami - sutí číslo jedna nebo sutí číslo dva. Vybíráme suť číslo jedna, která se nám zdá přeci jen o trošičku lepší.

Těch pár metrů scházíme šnečím tempem hodinu a půl. Pro některé alespoň na konci čeká odměna ve formě jezírka, kde se všichni koupají (až na mě zimomřivku).

Divočáci ve tmě

Cesta GR 11 už je parádně značená a velká, s blouděním je konec. Nad jezerem Estany de Maurici přečkáváme další noc. Při hledání plácků objevujeme kus od cesty vyhořelou chatu, u které je pár parádních plácků. Kluci nás straší, že jsou tam ale hromádky od divočáků. Odbýváme je s tím, že jsou to zase jenom nějaká hovínka, co by přece u takové chaty dělali divočáci, že.

Při vaření večeře už ale slyšíme první chrochtání z povzdálí. Už je ale tma, takže žádné divočáky nevidíme a nevíme, odkud chrochtání přichází.

Naštěstí se s žádným nesetkáváme, i když po tmě máme celkem nahnáno.

Estany Negre de Peguera a návrat zpět

Pokračujeme směrem k jezeru Estany Negre de Peguera. Tento úsek mi možná přišel nejhezčí. Dost tomu asi pomáhalo i to, že se začaly honit zlověstné bouřkové mraky. Naštěstí déšť nás potkal až když jsme měli postavené stany kus od jezera Estany Negre de Peguera. Na chatě J. M. Blanc zjišťujeme předpověď počasí - na večer a další den není úplně pozitivní.

Zbývá nám poslední den výpravy, který je v podstatě návratový. Špatná předpověď se po většinu dne neděje. Až když jsme u Estany de Saburé, začíná se značně ochlazovat, fičet a mraky padají až na zem. V té zimě se nám ani nechce odpočívat, takže po rychlé sváče vyrážíme dál.

Už to dlouho netrvá a začínají nás mlátit celkem velké kroupy. Zrychlujeme krok a křičíme při tom "au, au, au".

Chtěli jsme ještě poslední noc přespat někde venku, další den už máme pouze přejezd do Barcelony. V tomhle počasí se ale dost zamýšlíme, co teď. K mému velkému nadšení zjišťujeme, že v chatě u Estany Genta je otevřený winterraum! V tuhle dobu už tu žádní turisti nejsou, takže ho máme celý jen pro sebe. Potom, co se roztrhají kroupové mraky dokonce i vysvitne sluníčko, a tak vaříme na terase a sluníme se.

Náklady na dovču

• Letenky + batoh Ryanair: 3 843,7 Kč / osoba
• Ubytování v Barceloně (Urbany hostel, 2 noci): 908 Kč / osoba
• Turistický poplatek Barcelona: 1,44 euro / osoba
• Parkoviště Berlín (airportparking-berlin): 49 euro / auto
• Kemp pod Ordesou: 9 euro / osoba
• Půjčovné auta Barcelona: 69 euro / auto
• Benzín po Španělsku: 17,12 euro / osoba ve čtyřech
• Nafta do Berlína a zpět: 230 Kč / osoba ve čtyřech
• Jízdenka po Barceloně: 10 euro za jízdenku T-10