- Přípravy na cestu
- Huaraz a aklimatizace
- Huayhuash circuit
- Paracas a Huacachina
- Sacred Valley
- Machu Picchu
Den 4: Huaraz > Quartelhuain
Vstáváme brzy ráno, chceme stihnout autobus v 5:00 do Chiquiánu, kde si chceme dát poslední aklimatizační trek před Huayhuash trekem. Překvapením pro nás je, že mají jednotnou cenu do Chiquiánu i do Llamacu (alespoň pro turisty). Holt do Chiquiánu moc turistů nejezdí. Nechce se nám jeden den platit do Chiquiánu a další den podobnou částku do Llamacu, a tak během jízdy měníme plán a jedeme až na konečnou.
Praktické info: autobus z Huarazu do Llamacu jezdí v 5:00 a ve 20:00 (mapa), lístky se nedají koupit přímo v autobusu jako u nás, musí se do "kanceláře" a v autobusu je v 5:00 pěkná kosa. Autobus jezdí až do Pocpa, pokud se to někomu hodí, dál už ne.
V Chiquiánu je nicméně přestupní stanice. Tam jede celkem velký autobus, odtud už miniautobus. Na zastávce se stojí přibližně hodinu, v kanceláři je záchod a v blízkosti zastávky se dá dojít na jídlo, kousek je pekařství a obchůdek s vodou a ovocem.
Ačkoli z Chiquiánu je to do Llamacu necelých 30 km, ujetí trasy trvá asi dvě hodiny - představu o stavu silnice si asi zvládnete udělat sami 😊 Před vjezdem do města taky platíme první "výpalné" 30 SOL. Schovejte si papírek, který vám dají, jinak budete při cestě zpět platit znovu.
Praktické info: Vstup do oblasti Huayhuash treku je sice zdarma, ale platí se za vstup do dílčích oblastí. Od té doby, co na treku zabili nějaké turisty se vláda rozhodla situaci vyřešit podplacením problémových skupin, turisti platí a v oblasti je klid a bezpečno. Zde je ceník.
V Pocpě dobíráme vodu, kupujeme pár mandarinek na trek (přeci jen jsme nepočítali s tím, že už se dnes vzdálíme od civilizace) a přemýšlíme, co dál. Chceme se dostat do Quartelhuain kempu, ale už je 14:00 a čeká nás ještě 13 km. Já nejsem zrovna mistr rychlosti a tak se radši ptáme řidiče minibusu, který zde čeká na brzy příchozí skupinu. Rozhodneme se plácnout se přes kapsu a platíme 100 SOL za nás tři, aby nás ke kempu svezl. Zbytek dne se flákáme a doháníme aklimatizaci, která nám nevyšla v Chiquiánu.
Radost z toho, že tu jsme sami, pouze s jedním dalším stanem, nás v podvečer přejde. Nejdřív přijíždí skupina asi osmi izraelců s průvodcem a za krátko další čtyřčlenná skupina dánky, španěla a chilana s průvodcem.
Obě skupiny mají k sobě osly (počítali jsme to na tři osly a dva lidi na turistický pár), průvodce a velké stany. S chillanem se nicméně dáváme do řeči, dělal průvodce v Patagonii a fotí rád ptáky.
Praktické info: o množství lidí na treku jsme četli různé články, z letošní zkušenosti musím říct, že bych trek nenazvala úplně nechozeným, ale rozhodně není ani nijak přeplněný. V každém kempu jsme potkali tak dvě-tři skupiny s průvodci a dvě-tři skupiny batohářů. Až na výjimky jsme se během dne s nikým moc nepotkávali a dvakrát se nám dokonce povedlo spát jinde, než ostatní.
Den 5: Quartelhuain > Janca (8-9 km, 555 m, 488 m, 5 h)
Vstáváme už v 5:00, dnes je na předpovědi déšť, tak chceme stihnout co nejvíce za hezkého počasí. Když dojdeme do kempu, déšť opravdu přichází, ale jenom asi na půl hodiny. Na to, že podle yr.no mělo pršet celý den, bylo počasí luxusní. Doporučuji tudíž norům příliš nevěřit 😊. Jelikož jsme omylem nešli klasickou trasu, ale nějakou podivnou zkratku vedoucí přímo do kempu Janca, nešla naše trasa kolem jezera Mitococha. Došli jsme si tam alespoň na procházku na lehko.
Den 6: Janca > Carhuacocha (9.2 km, 383 m, 464 m, 5.5 h)
Předpověď opět hrozí celodenním deštěm. Budík v 5:00 posouváme na 6:00, venku je totiž mlha a nic nás tedy nehoní. Vyrážíme za deště a celý den je krásné aprílové počasí - chvílemi déšť, chvílemi kroupy, chvílemi sníh, a to vše střídavě se sluníčkem. Žádný déšť ale nestál moc za řeč a za celý den jsme v podstatě nezmokli.
Já si ale přeci jen trochu srandy s vodou (podvědomě) užít chtěla, protože jsem si při svačině přisedla hadičku od camelbagu a vytopila si tak celý spodek batohu asi tak litrem vody.
Následovalo ždímání, klení, ždímání. Po postavení stanu v kempu rozložení mokrých věcí na sluníčko, sbírání při náhlém dešti, opět rozkládání při sluníčku a skládání při dešti. No asi si to umíte představit.
Praktické info: celý trek je dobře prochozený a pro navigaci nám bohatě stačily mapy.cz.
Stan jsme si postavili nad ostatní stany, takže jsme měli lepší závětří a taky klid. Krom toho i krásný výhled na hory a ledovce. Oteplování neoteplování, ledovce se celé odpoledne i celou noc po kusech řítili a vytvářeli ledové laviny zajímavé na pohled.
Na tomto místě se schází více skupinek - jedna, která začíná z Llamacu, druhá, která začíná v Queropalca. Zde se nám tedy zhruba zdvojnásobuje počet lidí, kteří už s námi šli doteď. Stany tu mají postavené další izraelci a dvě skupiny důchodců. Právě kvůli důchodcům jsme další dny začali vycházet o něco později, než dosud, jelikož jsme s batohy měli celkem podobné tempo, jako důchodci bez batohů 😊. Vzájemné předbíhání nás po jednom dni přestalo bavit a tudíž jsme jim záměrně dávali hodinu či dvě náskok. To fungovalo velmi dobře, další dny jsme důchodce potkávali už pouze v kempech.
Den 7: Carhuacocha > Campamento Huayhuash (13.3 km, 868 m, 636 m, 8 h)
Tento den je jeden z těch náročnějších, zejména, pokud vyberete trasu přes Tres Lagunas (což doporučuji 😊). Mně se tento den nějak nedostává kyslíku a jdu jako šnek. Skoro jsem si nechala ujít zacházku na vyhlídku u prvního z jezer, což by byla dost škoda.
Přechází se 4.8 tis. sedlo celkem strmými cestami. Co deset kroků zastavuji a vydýchávám, ale nejsem naštěstí sama 😊. Do kempu jsme dorazili až celkem akorát na večeři.
V kempu mě docela pobavily záchody - takovou parádní plechovou boudu s mega dírou v zemi jsem ještě neviděla! Později mě pobavila i vlatní nešikovnost. To takhle dobírám vodu do flašky z řeky, a co se nestane, já upustím víčko! Od té jediné lahve, kterou s sebou máme.
Tak čučím do řeky, jestli ho někde neuvidím. Ha! Tamhle je! Sahám pro něj, ale jak se ho snažím vyndat, uvolní se a jede po proudu dál. A tak běžím a čučím pořád na to víčko. O kus ho předbíhám a čekám, až za mnou připlave. Další pokus nevyšel a víčko pluje dál.
Opět se ho snažím předběhnout, čekám, až ke mě zase připluje. Tentokrát to vyšlo! Fakt se musím smát, když si představím sama sebe, jak střídavě klečím u řeky a běžím podél ní s očima upřenýma na plovoucí víčko 😄.
Den 8: Campamento Huayhuash > Aguas Termales Viconga (11.4 km, 430 m, 407 m, 7 h)
Praktické info: možná už jste si všimli, že se časy jednotlivých dnů tak nějak prodlužují. Většinou za to nemohla náročnost, ale spíše naše lenost. Po prvních pár dnech nás přestalo bavit do kempů přicházet brzy odpoledne a zbytek dne si válet šunky, tak jsme si je radši váleli průběžně během dne na hezčích místech. Pokud je někdo v dobré kondici, určitě je možné některé (méně náročné) dny pospojovat a trek si tak časově zkrátit.
Dnes je lehčí den a tak si přítel dělá během dne zacházku na další Tres Lagunas po cestě. Jinak je to celkem nezajímavý den.
Odměna nás čeká až na konci v podobě horkých pramenů. Když ke kempu docházíme, už je většina oslíkářů vykoupaná, a tak máme bazén pro sebe s ostatními batoháři. Poznáváme se a hrajeme hru, při které se vzájemně učíme jména.
Bazénky jsou tam dokonce tři - dva na koupání a jeden slouží na "chemické" čištění, tzn. sem patří mýdlo a šampon. Je tu i taková výpusť, kde jde vyprat prádlo. Vedle bazénků jsou i jednoduché převlíkárny. Také není úplně na škodu říct, že ta voda není úplně nejčistčí, ale kdo by odmítl termály uprostřed treku 😊.
Den 9: Aguas Termales Viconga > Huanapatay (8.3 km, 728 m, 571 m, 7 h)
Ráno se ještě koupeme v termálech. Dnes hrozně fouká a ráno je zima, takže jsme jediní odvážlivci. Cestou se přechází 5 tis. sedlo. Celý den je silný s nárazový vítr, tak se v sedle moc dlouho nezdržujeme, je tam děsná kosa.
Den 10: Huanapatay > Huayllapa (17.9 km, 694 m, 1 715 m, 10 h)
Vybíráme trasu přes Santa Rosa's pass (Cutatambo pass) . Celou noc i celý den zase fouká celkem silný a nárazový vítr. Cesta nahoru do sedla (dalších 5 tis.) je celkem opruz.
Vítr fouká směrem od skály dolů a občas mi dá takovou nečekanou šlupku, že mě před pádem dolů chrání jenom hůlky, které zapichuju za sebe. Přítel do sedla dokonce leze po čtyřech, aby s ním vítr neházel.
Nahoře nás ale čeká luxusní výhled. Moc dlouho si ho ale kvůli větru a zimě neužíváme. Pod sedlem u jezer ale není o nic horší výhled, ba možná i hezčí, než zvrchu. Díváme se přímo na ledovce a ledovcová jezera. Nějakou dobu zevlíme, fotíme a užíváme si krásnou krajinu. Čeká nás ale ještě dlouhá cesta. Chceme dnes dorazit až do města Huayllapa, kde si chceme dát jednu noc v posteli, dokoupit jídlo a další den si udělat trochu odpočinkový den. Cesta do města je ale celkem nenáročná a vede hezkým údolím, i když se zdá trochu nekonečná.
Do města docházíme až po setmění, míjíme kemp a hned si nás odchytává místní podnikatel a nabízí nám ubytování (10 SOL) s večeří (8 SOL), snídaní (8 SOL) a teplou vodou. V pokojíčku je díra ve zdi, ale já jsem vděčná za postel. Věřte tomu nebo ne, za ty roky jsem si na karimatku nezvykla. K večeři je tradiční peruánské jídlo - vejce, rýže a hranolky. K snídani chleba se sýrem a něco, o čem jsme si původně mysleli, že je káva. Nakonec se z toho vyklubala voda s čokoládou a přes noc namočenými vločkami. Těch tam bylo pomálu, takže spíš než kaše to byla oslizlá sladká voda 😄. Inu energie je potřeba. No a ta teplá voda taky moc teplá nebyla, ještě že mám vlasy umyté z lázní.
Den 11: Huayllapa > Huatica (4.9 km, 865 m, 40 m, pár hodin)
Dnes máme půl dne rest-day. Celé dopoledne se flákáme po městě. Je takové krásné, jako ze středověku. Děcka tu makají a ženy nosí klobouky.
Po cestě z města chceme ještě dokoupit nějaké jídlo na zbytek treku.
Ani nás ale nenapadlo, že tu mají krámky v sobotu zavřeno.
Když se ptáme místních, tak moc po zisku nelační a říkají, že smůla, že se otevře zítra. Naštěstí v jednom z krámků chtějí něco nakoupit i místní děti, a tak se na půl hodinky otevírá. K našemu překvapení v krámku ale stejně moc věcí není. Dokupujeme tedy jenom pár čínských polévek, pár mrkví, sušenky, předraženou plechovku tuňáka a toaletní papír.
Jeden bonus dnešního dne je ten, že z města všichni chodí až do Gashpapampa, takže jsme v Huatica sami. Přicházíme brzy, a tak ještě zevlíme a pereme oblečení v řece. Dalším bonusem je beef stew od Summit to Eat k večeři. Tím jsem si trochu zavařila, protože přítel usoudil, že nic jiného už na trekách jíst nebude 😄.
Den 12: Huatica > Gushpa (8.2 km, 493 m, 344 m, 6 h)
Celkem nezajímavý den. Všichni den končí v kempu Gashpapampa, my si chceme trochu popojít, protože je nenáročný den. Když kempem projdeme, po nějaké době narazíme na chajdu, kde po nás chtějí už poslední peníze za trek. Nejspíš se nám španělsky snaží vysvětlit, že Chushpa sice kemp byl, ale už není, a spát se tam nesmí. Jistí si tím ale nejsme a tak se ještě jednou ptáme, jestli tam teda můžeme spát. Chlápek nám nakonec odevzdaně říká, že jo, ale měli jsme z toho vlastně dojem, že to řekl jenom proto, že už nevěděl, jak jinak nám to má vysvětlit, když španělsky neumíme. V Gushpě každopádně kromě nás nikdo není (kromě hromady mušek ovšem). Říčka je tu hodně železitá a voda ne moc dobrá.
Den 13: Gushpa > Jahuacocha (8.3 km, 523 m, 910 m, 9 h)
Ráno vstáváme u v 5:00, nechceme zbytečně prudit v neofiko kempu. Je krásných -7°C. Vyrážíme ještě za šera a než vyjde sluníčko, je pěkná kosa. Jdeme přes sedlo, máme doporučení, že jsou zde nejlepší výhledy z celého treku. Výhledy jsou opravdu parádní, takže nahoře celkem dlouho zevlíme, děláme miliony fotek a pozorujeme kondory.
Sestup ze sedla k jezeru je za trest. Cesta je hodně strmá, prašná a místy nám na vysušené hlíně ujíždí nohy. Jednou dokonce sjedu až na zadnici. Kemp je za celou dobu asi nejhorší. Sešlo se tu už poměrně hodně lidí, jsou tu už stánky s pivem a jídlem (prodávají tu čerstvě vylovené pstruhy z jezera za 20 SOL). Místní tu prodávají vlněné rukavice, šály a čepice. Záchody mají dost nechutné, ale dost nadávají, když si člověk dojde na malou na kraj kempu. Potkáváme se tu i s dalšími batoháři, které jsme ztratili v Huanapatay, i když měli stejný plán jako my. Dozvídáme se, že se na Santa Rosa pass nakonec vyprdli a šli jednodušší cestou, kvůli větru. Ve městě spali v kempu a rest-day si udělali až u jezera.
Den 14: Jahuacocha > Llamac > Huaraz (13.3 km, 100 m, 900 m, 4.5 h)
Chceme se dnes přesunout až do Huarazu a z Llamacu jezdí autobus jenom v 11:00. Vstáváme tedy už ve 4:00, v 5:30 za tmy vyrážíme. Nasazujeme celkem svižné tempo, ale po dvou hodinách si spočítáme, že máme tunu času a začínáme se celkem flákat. Nakonec už kašleme na cestu přes sedlo a jdeme po vrstevnici, takže to odsýpá. Nejpomalejší je poslední úsek, kdy se jde po prašné cestě z kopce do Llamacu.
Místní nám ukazují, kde staví autobus. Nakonec to vypadá, že v 11:00 odjíždí autobusy dva, každý z trochu jiného místa. My nasedáme do takového víc místňáckého, který staví na náměstí a za 10 SOL nás veze do Chiquiánu. V Chiquiánu přesedáme na jinou společnost a kupujeme lístek do Huarazu za dalších 10 SOL. Paní na kase nám vynadává. Je tu asi spíš zvykem jet obě trasy s jednou společností, což vychází u obou na 25 SOL.
V hostelu Krystol, kde máme uschované věci, nás nechávají (za dobrou recenzi na booking) vysprchovat. Jelikož se nám tu fakt líbilo, tak nám to nevadí, a rádi dobrou recenzi píšeme. Prodáváme tu i jednu bombu, kterou jsme na treku nevyužili. Po večeři kupujeme lístky od Oltursy do Limy na 22:50 (původně jsme chtěli lístky od Civa, kde mají sedačky sklon 180°, ale už byly vyprodané).
Praktické info: u turistických autobusových společností se odbavují zavazadla u přepážek, obdobně jako na letišti. Váží je, zapisují si to a dávají lísteček vám i na batoh. Podle lístečku vám pak v cílové destinaci batoh vydají.