Letos jsme si řekli, že bychom konečně mohli navštívit i nějakou východní zemi. Dali jsme se tedy dohromady s kamarádkou, která je "východně zkušenější" a taky umí základy ruštiny a ve třech jsme vyrazili na cestu. Po dlouhém plánování toho, co všechno bychom chtěli navštívit a při zvážení počasí jsme podnikli dvoutýdenní cestu po Gruzii a týdenní cestu po Arménii na přelomu července a srpna 2018.
Kutaisi
Přilétáme brzy ráno na letiště v Kutaisi, kam od nedávna přímo z Prahy létá Wizzair. Tady opravdu počítali s tím, že tu lidé budou spát a přímo na letišti jsou takové válendy a umělá tráva, kde se dá velmi pohodlně odpočinout nebo přečkat noc. Většinou jsme na letištích sami, kteří jsou tak drzí a otrlí, že v hale rozbalí spacáky, ale tady jsme rozhodně jediní nebyli. Ještě večer kupujeme kartuše (jedna za 8 GEL), otevřeno má i stánek s operátorem BEELINE. My chceme ale radši GEOCELL (prý má lepší pokrytí), tak čekáme do rána, než otevře i tento stánek.
Praktické info: přímo na letišti se dá koupit místní SIM karta i plynová kartuše a taky jízdenka do autobusu do centra Kutaisi (Georgian bus). Data jsou v Gruzii oproti ČR neuvěřitelně levná - 1GB zde koupíte za 5 GEL.
Když nakoupíme vše potřebné, tak nasedáme do minibusu, který nás má odvést do centra. Po celkem dlouhém čekání nás ale přesouvají do taxi - zřejmě se jim nevyplatí jet s poloprázdným minibusem.
Praktické info: V Gruzii si na nějaký jízdní řád nehrají. Sice občas najdete časy odjezdů, ty jsou ale pouze orientační. Neznamenají čas odjezdu, ale spíš čas, od kterého se čeká, až se dopravní prostředek naplní, aby mohl vyjet. Od udávaného času jsme tak jednou čekali hodinu, jednou dokonce dvě hodiny. Nikdo vám při tom neřekne, na co se čeká a co se děje.
V centru kousek od McDonald (toho, co je od letiště dál) je kavárna, kde se dá za 2 GEL nechat batoh. Necháváme tady všechno závaží a jdeme si město projít. První zastávkou je Bagrati church.
Zde nás odchytává taxikář. Nepředstavujte si ho jako taxikáře v Praze. Má polorozpadlé auto, které se s podivem i rozjelo, a angličtina mu nic neříká. Ještě nevíme, jak to tady chodí, a tak si necháváme vnutit jízdu po místních památkách za 30 GEL. Dole pod Bagrati totiž jezdí pravidelně autobus, který do Gelati jezdí za zlomeček této ceny. Tady máme ale jako bonus i cestu do Motsameta monastery, který je možná ještě hezčí než Gelati. Řidič se z nás každopádně při každé příležitosti snaží vysát další peníze ☺️
Po návratu z okružní jízdy si jdeme dát první místní jídlo a míříme do restaurace Baraqa kousek od náměstí. Ve třech s plnými pupky platíme 30 GEL, což je parádní cena. Ještě tento den se potřebujeme dostat do Zugdidi. Z Kutaisi tam jezdí místní autobus, ale od druhého McDonaldu, než jsme teď. Od jednoho k druhému ale zase jezdí místní autobus za 0,4 GEL/os. Orientační ceny hromadné dopravy z Kutaisi jsou na stránkách Kutaisi. Doporučuji si ceny prohlédnout, protože se nás opět snažili natáhnout o dvojnásobek. Tentokrát jsme se ale nedali!
Zugdidi
Pro nás pouze přestupní stanice. Máme zde přes booking.com rezervované ubytování v Khazalia Guesthouse. Na chvíli tu přestala téct voda, což nás na chvíli vyděsilo, ale pak se zase rozběhla. Zítra máme namířeno do Mukhuri, a tak se jdeme zeptat na místo odjezdu, jestli pořád platí a kdy spoj jede. Informace z článku pořád seděly - v 9:00 z těchto souřadnic 42°30'31.9"N 41°52'09.0"E. Místo vypadá celkem zašitě a na večer se nezdá, že by odtud mělo něco jezdit, ale je to tak. Kousek odtud je navíc trh se vším možným, který otevírá brzy ráno a je tedy možné si tady dokoupit svačinu na cestu. Další den už vyrážíme na cestu do Mukhuri. Cesta trvá přibližně dvě hodiny (protože uprostřed má maršrutka půl hodinovou pauzu) a stojí 4 GEL/os.
Mukhuri - Khaishi aneb Tobavarchkhili trek
1. den - z Mukhuri pod Okhoje pass
Půl dne trávíme přesunem ze Zugdidi do Mukhuri. Když zde vystupujeme z maršrutky, už nás místňáci nahánějí, jestli chceme do Natipuru. To sice chceme, ale už máme předem domluvený odvoz. Po dlouhém zvažování jsme se nakonec rozhodli pro rychlejší variantu jízdy jeepem k Natipuru hut místo chůze. Má dnes pršet a nevíme, na jak dlouho má vydržet hezké počasí, které je hlášené na pár dalších dní. Odvoz si tedy domlouváme ještě doma v Mukhuri Guesthouse. Cenu usmlouváváme z 400 GEL na 300 GEL a šetříme si minimálně den nezáživné cesty. Místo toho máme spoustu zajímavých zážitků z cesty jeepem. Kdo by to byl řekl, že auto tolik vydrží a tolik toho zvládne! Cesta i jeepem trvá asi tři hodiny a několikrát si při cestě říkáme, že tohle už snad ani není efektivní, když vidíme všechny překážky, které auto musí překonat. Už opravdu chápeme cenu odvozu a nakonec nám i původní nezlevněná cena přijde fér.
Odpoledne skutečně začíná celkem vydatně pršet. Naštěstí už déšť polevuje, když dorážíme do cíle. Jelikož je ještě brzy, pokračujeme ještě kousek dál po svých.
Praktické info: celý trek je krásně popsán na stránce Caucaus treking, kde je popis více treků po Gruzii.
Chceme dojít až k místu spaní, které je vyznačené na mapce v Caucaus treking. Místo je blízko u vody a žije zde salašník. Možná se nás chce zbavit, ale posílá nás dál, že když půjdeme po cestě, narazíme na hezčí místo u další salaše. A tak pokračujeme dál. Stařík říkal 2 km. Zdá se nám, že už jsme je dávno ušli a další salaš nikde nevidíme. Ještě za další kus cesty potkáváme chlapíka na koni, který z oné salaše vyjel - takže opravdu existuje! Tato salaš je také u vody, nicméně plácky mi o nic hezčí než ty předchozí nepřijdou. Spíme mezi divným lopuším a mezi prasaty na plácku, který je trochu z kopce. Za nabití telefonu salašníka ale dostáváme slaný sýr a "mléko" (které se podobá spíše našemu zkyslému tvarohu). Pán nám dokonce nabízí, že nám batohy vyveze do kopce, který nás čeká (za 30 GEL za 3 lidi). To už ale odmítáme, čímž pána vůbec nepotěšíme.
2. den - z pod Okhoje pass k Toba jezeru
Vyrážíme v 9:00. Cesta od salaše hned začíná kopcem k Okhoje pass (což je falešný vrchol!). Cestou potkáváme parádní spací místa (kousek pod Okhoje pass). Krásný výhled, samota, rovinka, voda. Ten, kdo si přidá těch několik výškových metrů bude odměněn. Je tu i ohniště. Cestou praží slunce, je nám vedro a poprvé za celý výlet se setkáváme s ovády.
Toto setkání není příjemné a nutí nás být neustále v pohybu.
Naštěstí ve vyšších výškách tyto příšery zase mizí. U jezera Okhoje se osvěžujeme, máčíme nohy a dáváme si svačinu. I zde jsou krásné plácky na spaní.
Odtud už je cesta trochu otravná. Vede zasněženým kopcem, kde se hůlky neztratí. Pod sedlem už nás čeká Toba jezero. Dorážíme sem už kolem čtvrté hodiny odpolední, ale je tu krásně, takže tu zůstáváme a stavíme stan. Koupeme v jezeře sebe i prádlo a vše sušíme v posledním denním slunci. Je to tady krásné, jen kdyby nebylo těch všudypřítomných mušek, co se motají do řas a vlasů.
3. den - od Toba jezera k bezejmennému sedlu
Dnes nás čeká dlouhý den, i když o tom ještě nevíme. Kdybychom to věděli, asi bychom vyrazili dříve, než v půl jedenácté ☺️ Potkáváme skupinku sedmi čechů, kteří k Toba jezeru přišli z druhé strany než my. Celkem brzy je necháváme za sebou. Od jezera se jde do údolí k řece krásnou loukou plnou barevných kytiček.
Po tom, co se řeka přebrodí ale nastává pravé peklo.
Slunce neúprosně pálí. I zde v horách je ve stínu 25-30°C. Jelikož jsme opět v nižších polohách, zase nás ožírají ovádi. Tentokrát ještě více, než předtím. Co sekundu na nás nějaké sedá, víc než na cestu se soustředíme na to, jak ty potvory zabít. Cesta se navíc každou chvíli ztrácí v bujných porostech kopřiv, bolševníků a dalších rostlin, které nám sahají až nad hlavu.
Prodíráme se tím vším a každou chvíli se ztrácíme. Párkrát brodíme řeku, jsme hrozně splavení, chtěli bychom si odpočinout, ale ovádi nás nenechají.
Když se zastavíme, tak nás místo odpočinku čeká jenom nekonečné máchání kolem sebe a zabíjení těch krvelačných potvor.
Lepší se to při dalším stoupání do sedla, pod kterým by měl být spací plácek. Před těmito posledními 500 výškovými metry si musíme chvíli dáchnout, i když už je docela pozdě. Už toho dnes máme plné kecky, tak do sebe cpeme hroznový cukr a hecujeme se k těm posledním metrům. Hypnotizujeme vrchol, který se ale ukáže být opět pouze falešným vrcholem. Už za šera v devět večer dorážíme ke spacím místům. V dálce vidíme blýskat se a doufáme, že žádná bouřka nepřijde až k nám.
4. den - z neznámého sedla do Kveda Vedi
Doufáme, že dnes bude terén příjemnější, ale je to úplně to samé. Opět se několikrát ztrácíme v hustých porostech, brodíme několik řek, odháníme nálety ovádů.
Několikrát dokonce uklouznu po kamenech a bahně, které není vidět, a končím pod kopřivami, i s batohem.
Po nekonečné době prodírání se konečně dostáváme na místo, kde začíná lesík a normální cesta. Potkáváme kravince, z čehož věštíme blízkost vesnice a lepší cesty. A skutečně, po pár metrech potkáváme Míšu - místního pastevce. Míša je přímo nadšený, že nás vidí a hned nás vede do své chatrče na čaj. Pijeme čaj a Míša nám při tom nabízí vše, co v chýši najde k jídlu a nedá se moc odmítnout. Vypráví nám o nemocných kravách a o medvědech, kteří napadají jeho psy a snaží se je vyčoudit pryč. Když se překvapeně ptáme, jestli je tam hodně medvědů, říká nadšeně, že joooo. Nabízí nám i přespání, ale jsou teprve dvě hodiny odpoledne, takže odmítáme a s plnými břichy pokračujeme v cestě.
Další kus cesty je ještě dlouhý, ale celkem nezáživný a moc nám to nešlape. Po hodně odpočincích docházíme do vesničky Kveda Vedi. Po cestě jsme sice vyhlíželi plácky na spaní, ale nic se nám moc nelíbilo, tak jsme si řekli, že zkusíme štěstí ve vesnici u místních. Ptáme se tedy jedné paní, která vyleze ze zahrady, když tam "nenápadně" nakukujeme, kde bychom ve vesnici mohli přespat.
Ochotně nás zve na svou zahradu, ukazuje nám umyvadlo, kde si rádi dáváme koupel a donáší nám kafe s bonbonky.
5. den - z Kveda Vedi do Khaishi a do Mestie
I ráno nám paní nese chléb a čaj. Přichází tedy čas na bonusové nugetky. Zbývá se dopravit do Khaishi, odkud jezdí maršrutka do Mestie, což je naše další destinace. Po chvíli šlapání nás nabírají dva místní páni do dodávky a pěší cestu do Khaishi nám šetří.
V Khaishi nám asi pár maršrutek do Mestie ujíždí, než pochopíme místní systém, že si na maršrutku musíme mávnout, že jen tak nic nezastaví.
Za 10 GEL/os. se během dvou hodin dostáváme do Mestie. Využíváme průvodce na nalezení ubytování se stanem a jdeme to zkusit do Manonis. Cenu si řekli dvakrát vyšší, než je v průvodci (10 GEL/os.), ale říkáme si, že to tak asi stejně bude všude a už se nám nic jiného hledat nechce.
Plánujeme další trek, s čímž nám velmi ochotně pomáhá místní bývalý guide David, na něhož najdeme telefonní číslo v průvodci. Z mapy si totiž nejsme jistí pár detaily (chceme jít opět trek, který není žádná masovka). Kupujeme jízdenky do Ushguli za 35 GEL/os.
Podle informační kanceláře to má stát 30 GEL, ale bylo nám řečeno, že když pojedeme taxikem, zaplatíme 200 GEL, tak určitě rádi přihodíme těch 5 GEL navíc 😄
Na večeři jdeme do Cafe Lanchvali, kde je krásný výhled, ale servírka nebyla schopná ani přes připomenutí donést některé objednávky a zjevně jí to ani netrápilo. Část z nás šla tedy domů bez večeře.
Ushguli - Mestia trek
Trek je pěkně popsaný na stránce caucausus trekking, my ho šli s pár obměnami:
- šli jsme ho opačným směrem, abychom se vyhnuli davům, respektive je všechny najednou minuli a my šli sami naším směrem, což se doopravdy stalo
- z Ushguli jsme nešli do Ipari, ale náš trek začal po cestě směrem k ledovci podél řeky, z této cesty jsme po nějaké době uhnuli doleva a na běžnou cestu jsme se napojili tím, že jsme si vyšli na sedlo a zase dolů.
1. den Ushguli - kus před napojením na běžný trek
28.7. probíhá v této oblasti nějaký náboženský festival, takže při cestě z Mestie do Ushguli chvíli trčíme v zácpě. Všude je hrozně moc lidí a policajtů, kteří hlídají, aby na místo nepřijížděli další a další lidi. Cesta tak trvá asi dvě hodiny. Ushguli jsme si prošli a dali tam svačinu.
Město patří do seznamu UNESCO a má proč.
Začátek cesty je prošlapaný, jelikož mají podél natažené roury s vodou. Dál už ale opět cesta mizí a jdeme podle GPS obřími plochami rododendronů. V sedle nás ale čeká odměna v podobě krásného výhledu. Potkáváme tu pár lidí, co šli z druhé strany a doptáváme se, zda je přes řeku dole most. Z mapy to vypadalo, že tam most je, ale David nám řekl, že tam není. Naštěstí tam prý most je, a tak nám odpadá jedno nepříjemné brodění.
Když sejdeme ze sedla dalšími rododendrony (i když cesta už je více prošláplá a lépe viditelná), stavíme u říčky stan a asi pětiminutový deštík nás brzy žene spát.
2. den - napojení na běžný trek - kus za Adishi
Pokračujeme dál a napojujeme se na obří cestu, která už je součástí chozeného treku.
Řeku překračujeme po mostku, který tam sice je, ale podle jeho stavu už tomu tak možná dlouho nebude.
Dál jdeme do sedla Čchunderi a jdeme se podívat i dál na vrchol na vyhlídku na ledovec (2 811 mnm). Než se vykoukáme, vyloupne se v sedle hromada lidí, kteří přichází z Adishi a pokračují do Ipari. Naštěstí jdeme opačným směrem a tak se za chvíli davu zbavujeme, potkáváme už jen sem tam nějaké opozdilce.
Když sejdeme k řece, narážíme na lehký zádrhel s tím, že jdeme z druhé strany. S tím se tu asi moc nepočítá. Víme o tom, že dopoledne šla řeka přebrodit, ale odpoledne už je vody hodně a nechceme to riskovat, pokud to půjde jinak. Běžně tu jsou místní s koňmi, kteří turisty převáží, ale většina turistů už prošla, a tak šli místní domů. Naštěstí se tu po nějaké době ještě jeden objevuje a převáží nás za 65 GEL/3 lidi. Už je trochu otrávený, nejspíš už měl mít padla, další lidi na druhé straně už odmítá a odjíždí. Hádáme, že je to celkem výnosná práce.
Zbytek cesty už je trochu zdlouhavý a navíc v nižších polohách už je zase hrozné vedro. Cestou potkáme jednoho místňáka na koni jedoucího proti nám, který nám nabízí pivo. Osvěžení dobré.
V Adishi se k nám připojuje pes. Jde za námi opravdu věrně a všichni kolemjdoucí ho obdivují, alespoň do té doby, než přiznáme, že se k nám přidal v Adishi a není náš.
Přespáváme ve stanu u řeky kus za Adishi u rozpadlé chaty. Dokonce se i koupeme v řece, která má tady dole celkem ucházející teplotu a navíc v jednom místě vytváří vyložený bazének, kam se dá sednout a opláchnout se.
3. den - kus za Adishi - Mestia
Ráno vedle stanu pořád ležel pes, co se k nám z Adishi přidal. Naštěstí s prvními kolemjdoucími odešel zpět. Asi už ho nebavilo, jak mu nedáváme nic k jídlu ☺️ Docházíme 10 km k silnici nad Mestii, kde chytáme stopa. Pán ochotně kýve, že nás vezme, ale když zahlédne i naše krosny, jeho ochota se trochu vypaří. Asi je mu blbé nás najednou odmítnout, tak nás bere, ale je vidět, že nadšený z toho není.
V Mestii potom kupujeme jízdenku na další den do Khashuri (odkud chceme do Akaltsische) za 30 GEL/os. (stojí to stejně jako do Tbilisi, i když je to blíž). Tentokrát zkoušíme jiný kemp kousek od náměstí, který nám doporučí místní dohazovač/mafián/všeználek ☺️ Kemp je za 5 GEL/os. s teplou sprchou. Pod pojmem teplá sprcha si sice představím něco jiného, ale OK, jsme v Gruzii.
Sprcha totiž sotva teče a teplá také rozhodně není - je buď ledová, nebo vařicí.
Tak si jí mixujeme v ešusu a myjeme se standardně jako venku z něj.
Kláštěr Vardzia
Z Mestie do Vardzie se dá dostat celkem krkolomě. Nejdříve musíte autobusem, který jezdí do Tbilisi, ale vystoupit už v Khashuri. Z Khashuri potom od benzínky u velkého kruháče (41.9857861N, 43.5968875E) vyjíždí maršrutka do Akhaltsikhe (za 5 GEL/os.).
V Akhaltsikhe máme domluvené ubytování přes booking.com v Silent House předem. Sprcha je opět spíš vlažná, postele nic moc a peřiny krátké. Procházíme si místní hrad, dokupujeme zásoby a jdeme na jídlo.
V 10:30 jezdí maršrutka z Akhaltsikhe do Vardzie za 5 GEL/os. (opět na nás řidič zkoušel dvojnásobek). Vstupné do kláštera stojí 7 GEL/os. bez audioguida, které už jim došly.
Prohlídka nám zabírá celé odpoledne, klášter je obří a doporučuji si udělat dost času na projití celého kláštera!
V areálu nás nahání pán na ubytování. Chceme být radši někde ve stanu, ale nabídka 50 GEL za tři lidi včetně snídaně a večeře nás nakonec zvyklá. Po prohlídce ještě nějakou dobu čekáme, jestli se asi nenajde ještě někdo další, a odjíždíme do Zaza Guesthouse. Pán se totiž jmenuje Zaza, jak zjišťujeme, a dělá dobrý kšeft rodině. Kousek od Guesthousu je totiž "hospoda", kde dělá Zazův bratr a bere nás tam na pivo a na místní pálenku cha-cha. My už jsme spíše hladoví, ale Zaza objednává další a další piva. Celkem opilí jdeme konečně na večeři - pečivo se salátem a vejci. Přidává se k nám dokonce i další Zazův bratr. Dáváme si i místní červené víno, které nám chuťově připomíná spíše český burčák.
Po večeři nás Zaza bere do sirného bazénku, který je kousek za Vardzií, ale kromě místňáků o něm asi nikdo neví. Zaza je každopádně šťastný, že se může podívat na ženské v plavkách. Naštěstí jsem tam měla chlapa, ale i tak jsme ho museli párkrát odpálkovat.
Pokoje v Guesthousu jsou ale hezké a sprcha konečně teče a dokonce i teplá.
K snídani ale dostáváme "georgia natural" (jak se Zaza chlubil) čínskou instatntní polévku s pečivem a zeleninou.
Nakonec po nás Zaza chce peníze i za věci, které jsme nechtěli a tak minimálně já odjíždím trochu zpruzená. Maršrutka do Tbilisi ale odjíždí hned od Guesthousu, tak se alespoň nemusíme nikam vláčet.
Tbilisi
Cesta z Vardzie do Tbilisi trvá 4,5 hodiny. Do metra do Tbilisi musíte mít metro kartičky, které vám dají v metru v budce po registraci. My měli kartičky půjčené od kamarádů, takže jsme je jen nabili v automatu. Jedna jízda metrem stojí 0,5 GEL. Zde jsme měli domluvené ubytování přes Airbnb za 30 GEL za skupinu na noc. V bytě je i pračka, takže pereme, co se dá, abychom měli čisté oblečení na další dny.
Mtskheta a Jvari
Za 1 GEL/os. se z Tbilisi jezdí do Mtskhety, které je na seznamu UNESCO. Odtud se dá dál pokračovat taxikem za 5 GEL/os. (v plném taxi tam i zpět) do Jvari. Oboje určitě za výlet stojí.
V Tbisili jsme si pak prošli klasické památky:
- Old City Wall
- most Míru
- sirné lázně
- katedrála Nejsvětější Trojice
- hrad Narikala
Odjezd do Jerevanu
Do Jerevanu jezdí (podle průvodce) autobus ze Station Square v 9:00. Zde se naplno projevil princip, že poloprázdné autobusy v Gruzii nejezdí, a to ani ty do jiné země. Když jsme přišli, řekli nám, že za 10 minut pojedeme. Zbavujeme se zbylých drobných a jsme rádi, jak nám to pěkně vyšlo. Po hodině čekání se ptáme, co bude - prý čekáme na někoho dalšího, kdo už je ale na cestě. Po další hodině stále nikdo nepřichází a my začínáme být naštvaní. Dáváme to celkem najevo a tak prý do půl hodiny pojedeme, pokud už nikdo nepřijde. Nikdo už nepřichází a my opravdu za půl hodiny vyjíždíme. Po deseti minutách jízdy ale volají řidiči, že přeci jen někdo přišel a tak čekáme další půl hodiny ještě na ně.
Celkem tedy čekáme více než tři hodiny. A to nás čeká ještě 6 hodin jízdy do Jerevanu.