Je tu další rok a další čas pro útěk ze zimy do tepla na lezeckou dovolenou :-) Tento rok (2018) padla volba na Mallorcu v termínu na konci ledna. Sice letos vlastně žádná zima nebyla a na Mallorce má být nakonec dost podobně jako doma, ale alespoň to lezení tam třeba bude lepší (jelikož já nejsem žádný pískař :-)). Tradičně kupujeme letenky u Ryanair z Berlína do Palmy, rezervujeme auto u společnosti Centauro a když pak nastane den D, tak vyrážíme.

Letiště v Palmě skvělé na přespání

Do Palmy přilétáme po desáté hodině. Kancelář pro půjčení auta už má zavřeno a z letiště už se ani autobusem nikam nedostaneme. Zůstáváme tedy přes noc na letišti. Musím říct, že luxusnější přespání jsem na letišti asi ještě neměla (ad po Gruzii: v Palmě je druhé nejlepší přespání, které jsem zatím na letišti měla). Zalehli jsme v rohu v hale s pásy pro kufry. Vypadá to, že naše letadlo bylo na celou noc poslední, protože za celou noc se pásy nespustili a nikdo kolem nás nechodil. Jediným otravným elementem tak bylo hlášení každou půl hodinu, že si lidi mají dávat pozor na svá zavazadla - nic co by nevyřešily špunty do uší, které si beztak vždy a všude beru s sebou!

Bacha na vloupání do auta!

Hned ráno se necháváme vyzvednout autem od Centauro, které nás dováží do jejich kanceláře, kde řidiči vyplňují vše potřebné a vyzvedáváme si tam auto. Máme půjčeného kombíka Ford Focus. Vypadá to, že pro nás čtyři s bagáží to bude tak akorát. Pán z půjčovny nás několikrát varuje, ať si hlavně nenecháváme nikde nic v autě, že se tam hojně auta vykrádají a jako vedlejší efekt při tom rozbíjejí zámky. Oprava prý není tak levná záležitost a snaží se nám vnutit nějaké pojištění. Všechna pojištění odmítáme a odjíždíme.

Naše cesta hned míří do místního nákupního centra. Vojta má totiž hromady všemožné elektroniky a na jídlo už nezbylo místo :-) Otevírají až za hodinu, tak zevlíme, snídáme a vymýšlíme cestovní plán. Po prozevlené hodině ale zjišťujeme, že obchod se stejně nějak neotevírá. Od místňáka se dozvídáme, že se dnes ani otevírat nebude, protože mají svátek (20.1.) a všechno je zavřené. Nejsme z toho úplně nadšení, zavřeno má i benzínová pumpa, kde chtějí Vojta s Jančou načepovat benzín na vaření. Naštěstí potkáváme i celkem hovornou paní, která nám vysvětlí, že zmíněný svátek mají pouze v Palmě a když si popojedeme pět kilometrů vedle, všechno tam bude normálně otevřené. Jsme zachráněni a nakupujeme si zásoby na dalších pár dní v jiném obchoďáku (Alcampo, které má oddělení věciček za euro, které se občas fakt vyplatí!).

Sa Cantera

Jako první lezeckou oblast navštěvujeme Sa Canteru. Je to malá oblast, kde je pár lehčích cest a pár těžších. Za odpoledne to tu máme přelezené. Seznamujeme se tu s klasou a s materiálem. Zjišťujeme, že za tu dovolenou nás asi budou pěkně bolet nohy.

Klasa tu není z nejlehčích, vápenec je tvrdý, pichlavý a často se tu leze bez rukou, nohy na pidi stůpcích.

Vypadá to, že na Mallorce toho o moc víc než 5+ nevylezu. V okolí nám to nepřijde moc spací, tak se přesouváme už za tmy k další lezecké oblasti, kterou chceme zkusit zítra - Cala Magraner. Nacházíme parádní plácky za brankou. Zjevně se tato cesta moc nepoužívá, protože na ní jsou poházená rozbitá lehátka. Jdeme ještě o kousek dál a spíme pod širákem na cestě. Náš odhad byl správný, spíme tu dvě noci po sobě a na nikoho jsme tu nenarazili.

Cala Magraner

Přibližně půl hodinky od zaparkovaného auta se jde k oblasti Cala Magraner. Cesta vede přes pár plotů - to je místní specialita.

Už se toho ani nelekáme, všechno je tu za plotem.

Oblast je u hezké plážičky u moře a okolo se leze. My měli některé cesty dokonce nad mořem a tak se pár lehčích cest nedalo lézt - leda bychom si chtěli smočit lano. Klasa tady odpovídá oblasti z předchozího dne, takže je mé maximum opět na nějaké šestce. Celý den na nás praží sluníčko a je nám vedro. Alespoň se odvážíme alespoň na chvíli vlézt do moře, které je na nás až přespříliš studené. Vojta s Jančou udělají i pár temp, my s Honzou se spíš lehce opláchneme. Nohy nás zebou dost a to nám stačí. Je neděle, takže přišlo i pár místňáků a je tu vlastně celkem dost lidí. Dokážu si představit, že v sezóně je tady úplný Václavák.

Pont de Roc a La Trapa

Další den vstáváme brzo, abychom stihli přejet na parkoviště k Pont de Roc a dojít k němu na východ slunce. Překvapivě je cesta opět za pobořeným plotem a cesta ke kamennému mostku/díře v zemi trvá minimálně půl hodiny. Přicházíme právě včas na parádní východ slunce. Svítí přímo do té díry a vrhá tak parádní světlo na skálu uvnitř. Vaříme si vedle snídani a užíváme si vycházejícího sluníčka. Když jsme po snídani a dostatečně pokochaní, vyrážíme na další výlet na terásky La Trapa. Z kopce je krásný výhled na ostrov Sa Dragonera. Zde pro změnu sledujeme západ slunce a dáváme si svačinku. Po cestě dolů se za šera trochu ztrácíme a hledáme cestu zpět na pěšinku přes keříčky. Naštěstí se konečně najdeme a dorazíme zpět ještě ten den.

Puig de Garrafa

Po restdayi je na řadě další lezecký den. Pro některé z nás byl poslední sektor trochu na hraně možností, takže tentokrát volíme lehčí sektor - Solarium v oblasti Puig de Garrafa. Sluníčko tu do nás opravdu praží, a tak sundáváme trička a chytáme při tom lezení nějaký bronz. Cesty jsou hezké a lehké, konečně něco pro něžné osazenstvo zájezdu. Dokonce tu nacházíme pár plácků na spaní, takže jsme rádi, že nemusíme hledat kdo ví kde a zůstáváme tu na spaní dvě noci, i když nám to tu na poprvé přišlo trochu strašidelné ☺️

Sa Gubia

Brzy ráno se vydáváme k vícedélce na skále Sa Gubia. Lezeme celkem pomalu, tak to chceme stihnout ještě za světla. Já s Honzou lezeme vícedélku obtížnosti 5+, která je parádně zajištěná, Vojta s Jančou 4+, která se spíš jistí vlastním. Opět zjišťuji, že 5+ je pro mě obtížnost celkem na hraně, obzvlášť s batohem. V první délce se celkem trápím, pak si asi zvykám na to, že hezké nohy tady prostě nenajdu a zbytek už se dá. S lanem se nedolézá až na vrchol kopce. Lezecká část končí možná někde v půlce, zbytek se jde pěšky, neboli jak píše průvodce "scramble up".

Na vrcholku je krásný výhled a pěkná vyhlídka. Cesta dolů byla úplně v pohodě po turistické cestičce. Samozřejmě jsme cestou zpět přelézali pár plotů. Pomalu nám dochází zásoby jídla a pití, takže se po návratu k autu vydáváme k obchoďáku v Palmě, kde dokupujeme zásoby.

Když už jsme v civilizaci, rozhodujeme se, že si dáme večeři někde venku.

V lednu je to celkem těžké, spousta podniků je zavřená a těžko se něco hledá.

Vše, co nacházíme, je buď předražené, nebo zavřené. Nakonec padá volba na podnik jménem Bar Chapi blízko Palmy. Je to celkem malé, útulné a plné místňáků. Dobré znamení, říkáme si. Poté co nám donesou jídelní lístky ale zjišťujeme, že jsme se předtím měli alespoň trochu naučit španělsky. Lístky jsou španělsky a nikdo tu anglicky nemluví. Všichni jsou ale moc milí. Poté, co se u nás vystřídají asi tři lidi z obsluhy, každý nám říká, že anglicky nemluví, odevzdaně říkáme, že chceme "recomende tipical mallorca", což má konečně úspěch.

Objednáváme si tedy něco, čemu se říká Pan amb Oli za 7,5 eura. Jsou to opečené chlebíky s olivovým olejem, rajčatovou tapenádou a čímkoli na tom.

Objednáváme si ve čtyřech každý jiný druh talíře - mořské potvůrky, masový, šunkový a mix se salámy, paštikou a sýry. K tomu dostáváme olivy. Já ani nesnědla svou porci, která byla gigantická. Činí se kluci a nakonec se vše sní, všichni jsme ale nacpaní k prasknutí. Na konci ještě dostáváme mini croissant na účet podniku jako dezert. Odcházíme spokojení, tenhle výběr byl super!

Valldemossa - Deia

Po celodenním lezení si dáváme chodící den a vydáváme se na cestu z Valldemosy do Deiy. Auto necháváme v městečku Deia a do Valldemosy přejíždíme autobusem číslo 210. Odtud jdeme přes kopec zpět do Deiy. Časy odjezdů a příjezdů autobusů nám bez problému vyhledal Google! Spoje jsou i v lednu celkem dost časté, autobusem jsme jeli téměř sami, takže si umím představit, že by to ani tak často nejezdilo. Poslední spoj dokonce jede až někdy kolem sedmé hodiny. Ještě než Valldemosu opouštíme, procházíme si městečko. Na turisty tu jsou zjevně připraveni.

Už na autobusové zastávce je velká mapa města s body, které jsou doporučované k návštěvě a vyfocení. Ve městě je také wifi.

V lednu je tu však celkem mrtvo, což s potěšením vítáme. Trasa návratu do Deiy je nenáročná, vede na začátku lesem, kolem starých milířů a vápenek. Na vršku je hezký výhled a fičí tu ledový vítr. Cesta dolů vede opět lesíkem, ale tentokrát je po cestě více výhledů - na moře a na Deiu.

Sóller

Ráno přejíždíme do Sa Calobra a chceme si projít soutěsku Torrent de Pareis. Počasí nám ale nepřeje a když přijíždíme na místo, celkem slušně lije. Podle ranní předpovědi jsme měli naději, že bude pršet pouze ráno a počasí se zlepší. Aktualizovaná předpověď se nám ale spíše zhoršila a cedit má celý den. Domlouváme se, že se nám nechce až tolik moknout a vymýšlíme náhradní plán. Výsledkem je cesta do Sólleru.

Po cestě jsme si našli, že je zde botanická zahrada, také si pohráváme s myšlenkou vykoupání se v místním bazénu. Sprcha by nám už vážně bodla! Bohužel já si nepřibalila plavky a vypadá to, že v lednovém Sólleru se v krámcích prodávají spíše klobouky, než plavky. Po přečtení recenzí padá i návštěva botanické zahrady. Procházíme si tedy město. Ten den tu zjevně začíná nějaký cyklistický závod a všude je hromada cyklistů.

Po procházce po městě se vydáváme na pěší výlet do Port de Sóller. Odtud jezdí historická tramvaj zpět do Sólleru. Nikde tu nepíšou cenu tramvaje a tak čekáme, až přijede a předpokládáme, že cena snad nebude vyšší než 5 euro. Víc za to dát určitě nechceme, i to by bylo hodně. Když tramvaj dorazí, zjišťujeme, že cena je 7 euro. Ty peníze jdeme radši utratit za dortík s kávou do jediného podniku, který je tu otevřený - jinak je tu opět úplně mrtvo.

Nezbývá nám, než se do Sólleru dostat opět pěšmo, tentokrát ale posíleni zákuskem. Po cestě zpět začíná pršet a tak trochu mokneme, zatím ale nic strašného. V Sólleru jsme poprvé objevili pítka s pitnou vodou, takže po příchodu k autu ještě plníme prázdné barely a odjíždíme zpět směrem k Sa Calobra, po cestě hledáme plácky na přespání.

Cestou se spustí neskutečný slejvák.

Když dorazíme k místu, kde tipujeme, že najdeme nějaký plácek pro stan, Vojta se obětuje a jde místo prozkoumat. Po nějaké době se vrací, že plácky jsou. Snažíme se přebalit si věci uvnitř auta, ven by člověk ani psa nevyhnal. Psychicky se přesvědčujeme, abychom z auta vylezli a postavili stan. No nic, déšť nepřestává a lepší už to asi nebude. Vybíháme a za pár sekund jsme mokří na kost. Do toho fouká nárazový vítr - stavět v tomhle počasí stan je fakt paráda. Když ho postavíme, rychle se v něm celí mokří schováváme, uvnitř je samozřejmě mokro. Svlékáme se z mokrého oblečení a vytváříme si v růžku stanu mokrou hromádku. Naštěstí máme suché oblečení na převlečení a spacák máme zatím také pořád suchý. Vaříme uvnitř stanu a doufáme, že náš staroušek stan tuhle noc přežije. Celou noc je ten neskutečný slejvák, nechápeme, kde se tolik vody bere, do toho celou noc fouká ten vítr.

I když jsme si na sněhové límce naházeli kameny, všechny se postupně uvolňují a chvílemi stan podpíráme v hrůze, že uletí snad i s námi.

Ráno se probouzíme v menší kaluži, karimatky a spacáky máme na krajích nasáklé od mokrého stanu. Naštěstí kolem desáté ráno déšť na chvíli ustává. Snažíme se sušit věci, ale moc to nepomáhá. Je zima a sluníčko nikde.

Sa Calobra - Torrent de Pareis

Abychom se zahřáli a usušili, chceme dát druhý pokus do soutěsky Torrent de Pareis.

Oblékáme si mokré oblečení ze včerejška, aby nám při případném dešti nezmoklo suché oblečení

a volíme cestu okruhem, která začínáme do kopce. Cesta je to nic moc. Všude je vysoká tráva, o kterou si neustále dáváme snožky, jak jí přišlapáváme. Alespoň opravdu usycháme, z čehož máme radost. Z čeho už nemáme takovou radost je zaplavená soutěska, kterou jsme se měli dostat zpět. Po silném dešti a v zimě soutěska asi nebyl nejlepší nápad. Co naplat, musíme se vrátit stejnou cestou, kterou jsme přišli. Navíc po cestě zpět začíná opět pršet. Za chvíli jsme všichni mokří na kost, tentokrát to díky vysoké trávě odnesly i boty - ty už jen tak neuschnou. Promočení ještě víc než včera stavíme stan blízko parkoviště k soutěsce. Pohrávám si s myšlenkou, že se na to vyprdnu a půjdu někam do hotelu. Předpokládám, že by mi to neprošlo,

tak jenom nadávám a opět do růžku stanu ukládám mokrou hromádku oblečení a lezu do už vlhkého spacáku na mokrou karimatku.

Opět proprší skoro celá noc.

Puig st. Marti

Další den naštěstí už neprší, i když předpověď není kdo ví jak příznivá. Než odjedeme od soutěsky, vynadává nám nějaký pán, že jsme tam přespávali. Prý je to nebezpečné, zejména takhle v lednu, když prší. Říká nám, že by nás měl někam nahlásit. Obecně je totiž na Mallorce všude spaní na divoko zakázané. Naštěstí to zřejmě neudělal a my odjíždíme. Zbývá nám už jenom poslední den, zítra už si chceme jenom projít Palmu, dát si někde oběd a frčet na letiště.

Chceme vyzkoušet lezení v oblasti La Creveta. Honza se na ní těší už od začátku, ale nějak na ní přišla řada až teď. Když dorážíme k místu, odkud se k oblasti jde, počasí nevypadá úplně lezecky a předpověď taky není pozitivní. Navíc na La Crevetu se jde půl hodiny pěšky. Moknutí už nám stačilo, nechceme, aby nám zmokla ještě lana a zbytek lezeckého vybavení. Vybíráme si tedy radši oblast Puig st. Marti, kde se leze jenom pár minut od auta.

Cesta k místu je celkem rozbitá a na úplný vrchol je dokonce podle značky zákaz vjezdu bez nějakého oprávnění. Ptáme se místňáků, kteří postávají okolo. Prý odtama auta jezdí, prý neví, ale máme to klidně zkusit. Ti nás tedy nenapráší, tak to zkoušíme a jedeme nahoru i přes zákaz vjezdu. Konečně vylézá i sluníčko, takže sušíme všechno, co se dá a dáváme si svačinu. Na to, že je tu zákaz vjezdu, je tady dost slušný provoz a vzhledem k tomu, že je víkend, tak tolik aut určitě nejezdí k místnímu vysílači, kvůli kterému tady ta cesta nejspíš je. Zákaz tady tedy asi nikdo moc neřeší. Oblast je maličká a jsou tu v podstatě skoro jenom lehké cesty. Za jedno odpoledne máme přelezené všechno, co se nám líbí a čeká nás poslední noc na Mallorce. Tu jedeme strávit do strážní věže, kde si na zítra slibujeme krásný východ slunce.

Záhada jak pro Hercule Poirota

Ráno sledujeme východ slunce ze strážní věže a vaříme si u toho snídani. Objíždíme ještě pár vyhlídek a maják Cap de Formentor a vyrážíme do Palmy. Chceme si projít místní katedrálu, dojít si na jídlo a nakoupit nějaké rybí potvůrky, sýry a víno domů.

Po cestě ale zjišťuji, že mi chybí peněženka.

Usilovně přemýšlím, kde bych ji mohla vytratit. Prohledáváme celý kufr, vytahujeme spacáky i stan, jestli není někde přibalená, prohledáváme několikrát krosny. Nikde nic. Prohledávat začínáme pomalu všichni celý kufr. Přicházíme akorát na to, že nejsem jediná, komu peněženka chybí.

Naše bilance: dva ze čtyř bez peněženky, jeden bez peněz, jeden bez úhony.

Tohle už asi nebude náhoda a z původní domněnky, že jsem peněženku někde vytratila, vzniká spíš domněnka, že nás někdo hodně šikovně okradl. Přemýšlíme, kde se to jak mohlo stát, ale na nic nepřicházíme. Ten, kdo to udělal, musel být fakt třída.

Místo výletu po Palmě řešíme, jak se z Mallorcy bez dokladů vůbec dostaneme.

Obvoláváme zastupitelství na Mallorce, které je ještě ke všemu zavřené a odkazuje nás na konzulát v Madridu. Voláme do Ryanair, s čím nás pustí na palubu, když nemáme doklady. Prý máme mít papír od policie a nějaký náhradní doklad. Na místní policii, kde samozřejmě nikdo neumí anglicky, tedy krádež ohlašujeme a vyplňujeme formulář, který naštěstí v angličtině mají. Poté na letišti ve stánku Ryanair zjišťujeme, jestli ten papír postačí spolu s elektronickou kopií dokladu (kterou naštěstí náhodou máme v telefonech). Prý stačí, ale zádrhel je, že k tomu potřebujeme ještě boarding pass. Vojta má ale boarding pass jenom v telefonu, který mu po promoknutí umřel a nejde zapnout. Po pár telefonátech a běhání po letišti máme vytištěné letenky s razítkem potvrzujícím, že si nás někdo prověřil. Zbývá nám asi hodinka na vrácení auta a rychlý nákup. Během téhle honičky jsme si nestihli dát ani svačinu a umíráme hlady. Během dvaceti minut rychle nakupujeme něco k jídlu v minikrámku blízko letiště a přebalujeme věci z kufru do krosen.

Aby toho nebylo málo, při vracení auta nám pán z Centaura říká, že se nám někdo pokusil vloupat do auta, protože máme poškozený zámek u dveří. Platíme tedy ještě 200 euro za rozbitý zámek (což je ale pořád levnější, než pojištění, díky kterému bychom pokutu platit nemuseli) a otrávení míříme na letiště. Člověk by si pomyslel, že to dává smysl, že nám někdo vykradl auto a vzal si peněženky, ale já ani jednou peněženku v autě nenechala 😮 Tahle dovolená se v závěru prostě povedla! Alespoň naše auto v Berlíně nacházíme v pořádku zaparkované. Při téhle auře už by nás ani nepřekvapilo, kdyby tam stálo vykradené nebo by tam už ani nestálo. Alespoň se tedy dostáváme celí a zdraví domů, i když lehčí o peníze a doklady.

Závěrem

Mallorca je pěkná, zvlášť v lednu, když tam nikdo není a když nechytnete ten slejvák, co my ☺️ Až tam ale pojedete a někdo vás bude varovat, že si fakt máte dávat pozor na věci - tak mu věřte! My si na ně pozor dávali a stejně jsme o ně přišli!

Náklady na dovču

• Cestovní pojištění (generali): 434 Kč
• Cesta do Berlína (nafta): 282 Kč / člověk ve čtyřech
• Letenka: 2 095 Kč včetně batohu
• Půjčení auta v Palmě: 1 551 Kč / člověk ve čtyřech
• Pokuta kvůli rozbitému zámku na půjčeném autě: 1 312 Kč / člověk ve čtyřech
• Benzín na cestování po Mallorce: 505 Kč / člověk ve čtyřech
• Autobus z Deiy do Valldemossy: 40 Kč / osoba
• Parkování na letišti v Palmě, když jsme obíhali formality kvůli dokladům, cca půl hodiny: 80 Kč / auto